soubor metod a programových prostředků pro manipulaci s rozsáhlými datovými soubory uloženými v určitém formátu (dBASE, FoxPro, FoxBase, Access, Paradox, Approach, WinBase602).
Systém řízení databází
může řídit mnoho databází, určuje, kdo je může používat a jak s nimi může nakládat. Jednotlivé akce pečlivě protokoluje a je nepřetržitě spuštěn na pozadí. Uživatelé se připojují k databázovému serveru a posílají na něj své požadavky. Databázový server
předává přijaté dotazy příslušným databázím a vrací uživatelům výsledky (Microsoft SQL Server, Sybase adaptive Server, DB2, MySQL švédské firmy TcX z roku 1996).
SQL
Structured Query Language - strukturovaný dotazovací jazyk vyvinutý společností IBM určený pro manipulaci daty uloženými v relačních databázích.
Relační databáze
je sestavena z řady tabulek, jejichž sloupce jsou vázány na sloupce v jiných tabulkách. Takto propojená datová pole jsou na sobě určitým způsobem závislá.
Systém řízení databáze DBMS – DataBase Managing System) je programové vybavení, které strukturuje data podle potřeb
uživatele (např. školy, podniku, apod).
Nástroje nabízené většinou systémů řízení databází zahrnují :
Způsob jak definovat „šuplíky“ (typicky tabulky a jejich sloupce) k uchovávání dat
Příkazy a další nástroje umožňující uživateli data vyhledávat a třídit
Příkazy dovolující uživateli vkládat nová data, upravovat a mazat existující data
Nástroje pro tvorbu uživatelského rozhraní (GUI – Graphic User Interface), jako např. nástroje dovolující vytvořit formuláře pro prohlížení a aktualizaci dat
Generátor výstupních sestav pro tisk data v požadovaném uspořádání a formátu
Podpora integrity dat a nástroje pro výpočty
Současný přístup více uživatelů k datům
Tvorba uživatelského rozhraní bývá umožněna vestavěným editorem formulářů. Generování zpráv je umožněno editorem výstupních sestav a editory rychlých zpráv, štítků a diagramů.
Podpora relační integrity je umožněna řadou nástrojů pro vytváření relací v prostředí návrháře (design mode) nebo
speciálními příkazy.
Řízení současného přístupu více uživatelů k datům je poskytováno pomocí architektury klient/server.
Zásada č. 1 – Čím více polí v tabulce, tím lépe (tzv. zásada atomizace dat)
Př. Pokud uložíme adresu firmy do jednoho pole, není to vhodné - např. bude-li v jednom poli zapsáno „Alnus s. r. o., Poděbradská 1230, 696 62 Strážnice“ – bude to nepřehledné a nebudeme mít možnost třídit následně záznamy např. podle směrovacího čísla atd. Je proto potřeba vytvořit následující pole:
název firmy
ulice
číslo popisné
obec
PSČ
Tento způsob umožňuje zadávat lépe kritéria pro výběr informací v dotazech.
Ukázka
Zásada č. 2 – Více menších tabulek je většinou výhodnější, než malé množství velkých tabulek.
Př. Při prodeji zboží budeme určitě potřebovat minimálně dvě tabulky „Faktury“ a „Zákazníci“:
Tabulka „Zákazníci“
identifikační číslo zákazníka
název firmy
kontaktní osoba
ulice
číslo popisné
obec
PSČ
Tabulka „Faktury“
identifikační číslo zákazníka
číslo faktury
datum vystavení
datum splatnosti
počet kusů
cena celkem
Je jednodušší zpravovat údaje, jsou-li všechny dílčí informace o jednom okruhu (významném celku, tématu) v jedné tabulce.
Zásada č. 3 – Do jedné tabulky zaznamenávat jen údaje, v nichž existuje vztah 1:1.
Př.Ke konkrétnímu názvu firmy existuje jedna konkrétní adresa, k určité faktuře existuje jeden termín splatnosti, k jednomu názvu obce existuje jedna země... Má-li však například firma více provozoven, není možné uvádět adresy těchto provozoven do jedné tabulky je nutné vytvořit tabulku novou – další.
Odrážka
Zásada č. 4 – Do více tabulek rozčlenit informace, údaje, je-li mezi těmito údaji vztah 1:N (jedna k více).
Př. Jeden zákazník může mít více objednávek, na jedné objednávce může být objednáno více druhů zboží, jedna firma může mít celou řadu provozoven.
Vztah mezi informacemi se v DB nazývá relace. Známe celkem tři typy relací 1:1, 1:N a N:M.
Zásada č. 5 – Je-li použito v DB více tabulek, je nutné každý záznam v každé tabulce identifikovat jedinečným způsobem.
Př. Pro identifikace osob v databázích použijeme např. rodné číslo, u studenta v dané třídě katalogové číslo apod.
Pro tuto identifikaci se používá tzv. "primární klíč". Jako primární klíč se často volí pořadové číslo záznamu v tabulce.